Nikleri world

Předurčení část 1

Narodil jsem se s cejchem služebníka.
Bylo mi předurčen osud a já jej neměl šanci jakkoliv změnit.
Nenarodil jsem se jako upír, ale měl jsem tu smůlu, že jsem měl na sobě znamení osudu. Celý život mě připravovali na to, abych byl schopen jí sloužit, až se jednoho dne vrátí zpět mezi Nás.
Ostatní lidé se mi vyhýbali, měl jsem zakázán vstup do kostela, přestože jsem mnohdy v existenci Boha věřit chtěl. Mí rodiče mi dokonce dali jméno jednoho z andělů, protože věřili, že by mě to mohlo zachránit.
Po čase jsem svou snahu v něj uvěřit vzdal.
Neochránil mě před mým osudem, který jsem toužil změnit. Nemohlo mě zachránit nic.
V den, kdy jsem dosáhl věku dvaceti let, si pro mě přišli. Nikdo jim v tom nezabránil a já jsem se již dávno vzdal snahy něco změnit.
Byli dva.
Jeden byl vysoký a měl černé vlasy, pravý upír z něhož vyzařuje temná síla, která všechny lidi dokáže vyděsit k smrti.
Druhý vypadal jako andílek. Zářivě světlé vlasy měl sepnuté na týlu a nepůsobil jako upír. Nenaháněl ani strach jako jeho kolega.
Právě on na mě promluvil jako první: "Přišel tvůj čas, Gabrieli!" pronesl s důrazem v hlase, který mi nedával žádnou naději na to, že bych je mohl přesvědčit, že se spletli. Že to nejsem já, pro koho si přišli.
Chtěl jsem něco říct, ale nedal mi šanci.
Jeho pohyby byly tak rychlé, že jsem ani nepostřehl, kdy se přiblížil natolik, že mi byl schopen zašeptat do ucha, ať se nebráním, nebo to bude bolet ještě víc.
Pak jsem ucítil chlad jeho dechu na svém krku.
Zrychlil se mi dech i tep srdce.
Jako by ho právě tohle přimělo udělat ten poslední krok.
Dotek jeho ostrých zubů ve mě vyvolal pocit tísně a děsu.
Chtěl jsem utéct, ale nedokázal jsem se pohnout. Jeho špičáky pronikly mou kůží a já cítil, jak se moje horká krev řine z rány přímo do jeho lačných úst.
Od krku se mi do celého těla šířil strašlivý chlad, podlamovaly se mi kolena, zkracoval se mi dech.
Vlastně to ani nebolelo.
Cítil jsem, že slábnu, až jsem se mu složil do náruče jako milenka, která prožije se svým milencem první orgasmus.
Vědomí mi mizelo někde v nedohlednu a já se poprvé začal bát, přestože jsem byl předurčen k tomu, abych jí sloužil, že se již neproberu.
Nechtěl jsem zemřít, ale nechtěl jsem se stát ani upírem.
Probuzení bylo strašné. Žízeň, kterou jsem ucítil ve chvíli, kdy jsem otevřel oči, mě spalovala jako oheň stravuje slaměnou otep.
Hledal jsem vodu.
Nikde jsem ji neviděl.
Ač jsem se rozhlížel sebevíc, nikde nebyla ani kapka vody, která by svlažila mé vyprahlé hrdlo.
Všiml jsem si, že jsem v malé kruhové místnosti a že je zde tma. Já jsem přesto viděl perfektně každý detail, který tady byl. Od zabedněných oken až po praskliny na omítce, které vznikly stářím a vlhkostí, která zde panovala.
"Vodu!" zaskřehotal jsem bolavým hrdlem.
Nikdo neodpověděl.
Místo toho se otevřely dveře dokořán a vešli mi dva známí. Blonďák ke mně přiklekl a přiložil mi k ústům pohár.
Hltavě jsem začal pít.
Nebyla to voda, ale chutnalo to dobře. Až po chvíli mi došlo, že je na tom nápoji něco divného. Byl hustší než většina nápojů a voněl tak nějak kovově. Zpočátku jsem si myslel, že kovová chuť, která mi nijak moc nevadila, pochází z poháru, ve kterém byl nápoj. Jak moc se mýlím mi došlo, když jsem se dostatečně napil a uchopil pohár sám, abych se mohl kdykoliv napít, až budu mít zase žízeň. Pohlédl jsem do poháru a uviděl karmínově zbarvenou tekutinu, která dávala najevo, že není vínem.
Došlo mi, že piji krev, pravděpodobně lidskou krev a udělalo se mi špatně. Má stále lidská část se té představě vzpouzela jako ještě ničemu.
Myslel jsem, že se pozvracím, ale nakonec to můj organismus vládl.
Vytřeštěně se podívám na blonďáka, ale promluví černovlasý upír: "Tak jak ti chutná krev tvé matky, bratře?" jeho škodolibý úsměv mi potvrdí to, že si nedělá legraci. Zatočila se mi hlava.
"Nechej těch hloupostí, Dere!" vyjede blonďatý upír na toho tmavovlasého.
"Neboj se Gabrieli, ta krev není tvé matky! Der si jen rád dělá legraci z nových členů klanu, nesmíš ho brát vážně," podá mi ruku a já ho za ni uchopím a s jeho pomocí se zvednu ze země.
Uvědomím si, že se cítím jinak. Nějak lehčeji a silněji. Vědomě jsem věděl, že bych prorazil rukou zeď, ale to vědomí nevycházelo z toho, že jsem mnohokrát slyšel o schopnostech upírů, ale z toho, že si byl mozek vědom síly vlastního těla.
Společně se dvěma upíry jsem procházel chodbami starobylého hradu.
"Jak se jmenuješ?" zeptám se blonďáka.
"Jsem Angelo!" řekne, ale dál se semnou nevybavuje.
Dojdeme do velké místnosti, která působí jako přepychový salónek pro odpolední dýchánek.
Je zde spousta žen a mužů. Každý je jiný, ale přesto působí, jako by byli úplně stejní. Chvíli přemýšlím, co způsobuje ten dojem a dojde mi, že jsou to jejich oči, které na mě všichni upírají.
Ty oči mají všichni stejné, všechny mají stejný ocelově šedý a chladný odstín.
Zastavíme se uprostřed místnosti a všichni na Nás upřou pohled.
"Toto je předurčený a vy se k němu budete chovat s úctou!" přikáže všem Angelo a aniž by čekal na to, jak zareagují, už zase míří někam pryč.
Rychle ho doženu.
"Pojď, máme málo času. Tvá přeměna trvala déle, než jsme plánovali, ale to nevadí. Pokud budeš dělat přesně to, co tě učili, tak to zvládneš!" řekne a dál rychle míří dlouhou chodbou a po schodech do patra.
Myslel jsem, že se nezastaví snad nikdy, ale on přesně v tom okamžiku zastavil před vznosnými dubovými dveřmi.
"Tak jsme tady! Ještě ti zopakuji to nejdůležitější pravidlo. Nikdy se jí nedívej do očí, mohla by to považovat za urážku!" řekne, otevře jediným pohybem ruky masivní dveře a potom, co mě vstrčí dovnitř, za mnou ty samé dveře zabouchne a nechá mě samotného v místnosti s kdoví kým.
Vyděšeně se začnu rozhlížet a hledat někoho, nebo něco, co by tady podle Angela mělo být.
Spatřil jsem masivní postel s nebesy bílými jako sníh. Ta běloba v temné místnosti zářila jako pěst na oko. Další věc, která tam byla mimo postele, byla velká vana, která však působila jako káď a byla plná krve.
Hladina krve se nepřirozeně leskla ve světle svící, které zde hořely.
Hleděl jsem na tu hladinu a snažil jsem se zjistit, jestli na dně někdo je. Ve chvíli, kdy se voda začala vlnit jako hladina jezera, do které hodíte kámen, jsem začal ustupovat od vany co nejdál.
Kdyby mi srdce ještě bilo, jistě by tlouklo jako splašené.
Čekal jsem, že z vany vystoupí nestvůra, která touží jenom po krvi, a proto mě velice překvapilo, nebo spíš vyšokovalo, když z vany vystoupila nádherná a nahá žena.
Měla pevné, štíhlé tělo, které lákalo k tomu, aby se na něj všichni dívali.
Kůže na břiše zvolna přeházela v ňadra a působila mramorově.
Její tvář byla tváří pany, ale oči byly žhavé jako oči šlapky, která hledá svého stálého zákazníka.
Věděl jsem, že jsem porušil základní pravidlo, když jsem jí pohlédl do očí, ale nemohl jsem si pomoci.
Vlasy, které se ji vlnily na zádech, měly barvu havraních per.
Díval jsem se, jak se zbytky krve, které měla na sobě, postupně vsakují do její sametově hebké kůže.
"Podej mi plášť, Gabrieli!" zašeptala sametovým hlásek, který jsem si nedovolil neuposlechnout.
Vrátil jsem se k posteli a vzal z něj plášť lehký jako satén. Nachystal jsem jej tak, aby se do něj mohla co nejjednodušeji obléci.
"Děkuji a teď pojď blíž…“ zaznělo z jejího hrdla. Znělo to jako mručení šelmy před útokem. Začal jsem pociťovat neklid.
Začal jsem váhat, ale moje tělo činilo něco jiného, než chtěl mozek.
Stála ke mně čelem. Opět jsem jí pohlédl do očí, které měly nyní karmínový odstín. Na tváři se jí objevily krvavé znaky a z úst ji čněly špičáky.
Upřela na mě krvavý pohled a já nevěděl, co bude následovat.

Pokračování příště…