Nikleri world

Část čtvrtá

            Vzbudily mě paprsky slunce odpadající na moji tvář. Neklidně jsem se ošil a otočil se tak, aby mi slunce nesvítilo do obličeje. Ještě v polospánku jsem si uvědomil, že je prostor kolem mě nějaký prázdný. Otevřel jsem oči a trochu nechápavě jsem se kolem sebe rozhlédl. Nebyl tam. Ležel jsem sám na velké posteli a kolem mě byli zmuchlané peřiny. Kdybych nebyl nahý v široké posteli se stopami krve a semene na původně čistém povlečení, tak bych si asi řekl, že se mi ten včerejšek jenom zdál. Ale tady byl důkaz, že jsem si to celé nevysnil. Celý bolavý jsem se zvedl z postele a bosými chodidly jsem se dotkl chladivého dřeva laminátové podlahy. Malinko se mi zamotala hlava, takže jsem se musel na moment zase posadit, než černota kolem mě opadla. Rozhlédl jsem se kolem sebe a pohled mi padl na papír, který ležel na stolku s rudou růží hned vedle. V krku se mi objevil knedlík. Nadzvedl jsem růži a začetl jsem se do úhledného písma:

Ahoj můj maličký, doufám, že ses dobře vyspal. Omlouvám se, že jsem s tebou nebyl, když ses vzbudil, ale musel jsem jít do práce, takže se doufám nebudeš zlobit. Vrátím se kolem třetí, tak se chovej jako doma. Celý dům je ti k dispozici, a kdyby to bylo naléhavé, tak mi můžeš zavolat na mobil. Děkuji za překrásný večer, miluji tě Seiji!

,, Takže, Seiji!“ šeptl jsem si pro sebe a přivoněl jsem si k růži. Voněla omamně. Zvedl jsem se, tentokrát o dost pomaleji a vydal jsem se nahý do koupelny, kde jsem si dal dlouhou, horkou sprchu a na sebe jsem si vzal jeho měkounký župan, který voněl po něm. Vysušil jsem se zvláštně střižené vlasy a zašel jsem do ložnice, kde jsem automaticky převlékl postel a prádlo jsem dal vyprat. Své oblečení s ním. Bylo špinavé a nevoněli zrovna po růžích. Se značně kručícím žaludkem jsem se vydal do kuchyně, kde jsem si udělal horký čaj a tousty s máslem a sýrem. Posnídal jsem a pak uklidil prádlo z pračky, která mezitím doprala. Povlekl jsem znovu postel a lehl jsem si do měkkých peřin. Tiše jsem tam jen tak ležel a vzpomínal na předchozí večer. Bylo to na jednu stranu něco úžasného a na druhou stranu mě to děsilo. Choval jsem se jako nějaká coura. Vyspal jsem se s mužem. Copak jsem gay? Je to možné? Rozhodně mi jeho blízkost nevadila a včerejší večer byl ten nejúžasnější za celý můj život. Tak proč váhám? Z čeho mám strach. Z bolesti, z postoje ostatních? Když jsem si uvědomil, že co by si mohli pomyslet ostatní, tak se mi stáhl žaludek. Co by na to řekli v sirotčinci a co je mi vlastně po nich?

Myšlenky mi vířily hlavou jako splašené, najednou se mi stáhl žaludek podivným pocitem, když jsem si vzpomněl na to, co mi napsal. Miluji tě! Jak mě může milovat, vždyť mě nezná. Nezná mé jméno, možná jsem pro něj byl jen někdo, kdo se dá snadno svést a využít.

Zvedl jsem se z postele a rozhlédl jsem se kolem sebe. Najednou jsem se necítil příjemně. Župan mi přišel moc hedvábný a všechno kolem bylo jako v paláci. Věděl jsem jednu věc a to tu, že tady nepatřím. Rychle jsem se oblékl. Nevnímal jsem, že mám oblečení ještě mokré. Rozhlédl jsem se. Nebyl jsem si jistý, jestli mám vše, ale rychle jsem se vydal ke dveřím. Měl jsem štěstí, že bylo otevřeno. Vyběhl jsem a hledal jsem nejbližší cestu odtud. Byla to celkem bohatá čtvrť, a protože jsem tady ještě nebyl, tak jsem nevěděl, kam se mám tak rychle vydat, ale nakonec jsem se vydal podle citu a zanedlouho jsem našel zastávku autobusu, takže jsem si zjistil, kde jsem a mohl jsem se zorientovat v okolí. Do sirotčince jsem se dostal až někdy kolem odpoledních hodin. Byl jsem prochladlý a hladový. Kenshin  se na mě zlobil. Vynadal mi za to, že se o mě bál a já se mi ani neozval. S pokorou jsem se mu omluvil, ale když se mě zeptal, kde jsem byl, tak jsem nebyl schopný odpovědět. Prostě jsem mu nemohl říct, že jsem byl večer u …., ani jsem nedokázal myslet na jeho jméno, protože jsem zažíval podivný smutek, který jsem si nedokázal vysvětlit. Dostal jsem úkoly, abych odčinil to, co jsem Kenshinovi způsobil a já pracoval až do večera. Díky práci jsem byl schopen na Seijiho nemyslet. Ale i přesto se v mé mysli občas usídlila vzpomínka na minulou noc.

            Po práci jsem se najedl společně s ostatními a přišel jsem si hrozně sám. Jako když jsem se tady dostal poprvé. Tehdy jsem měl dojem, že se na mě všichni dívají, tak nějak skrz prsty, ale po čase jsem pochopil, že je to všechno jenom v mé mysli a tím, že se je snažím ignorovat, se před nimi vlastně uzavírám. Jediný, kdo se dokázal dostat přes tu moji slupku, byl Kenshin, i když to byl profesor, tak mi neuvěřitelně pomáhal. Dokázal jsem si díky němu najít kamarády a nebyl jsem tak sám a uzavřený. Ale nikdy bych mu asi nedokázal říct o tom, že mě zjevně přitahují muži. Tohle by nepochopil. Věděl jsem to, netuším jak, ale věděl.

            V noci jsem nedokázal spát. Bolelo mě celé tělo a nebylo to dnešní prací. Cítil jsem tupou bolest kolem recta a vlastně mě to vzrušovalo. Když se mi podařilo usnout, spal jsem trhavě a jednou jsem se dokonce vzbudil s rukou v kalhotách od pyžama. Nevědomky jsem se hladil v rozkroku a občas si podráždil i konečník. Uvědomění této skutečnosti mi vehnalo rudou do tváře. Prostě jsem se choval hrozně. Zavřel jsem oči a zatnul jsem zuby. S tímhle musím přestat. Takhle to dál nejde.

V duchu jsem si tyto slova neustále opakoval, dokud jsem neupadl do dalšího neklidného spánku. Ráno jsem se vzbudil zpocený a vzrušený. To se mi nestalo od puberty, kdy jsem začínal mít po ránu erekce, jenže tehdy jsem to nemohl ovlivnit. Má to každý, ale teď mě to rozčilovalo a zneklidňovalo. Dal jsem si proto studenou sprchu, sešel dolů na snídani a málem se mi podlomily nohy, když jsem HO viděl stát vedle Kenshina. O něčem se spolu bavili a já rychle začal couvat. Srdce mi tlouklo jako splašené.

Jak mě tady našel? Jak? Proč? Proč je tady? A o čem se s Kenshinem baví?

Podíval jsem se zpoza rohu a strnul jsem, protože na mě Kenshin zamával a naznačil mi, že mám jít za nimi. Seiji se podíval mým směrem a mě nenapadlo nic lepšího, než se otočit a rozběhnout se směrem nahoru. Utíkal jsem tím nejhorším směrem, směrem který nikam nevedl. Ty schody vedli nahoru na střechu sirotčince a rozhodně mě neodvedou daleko od ani jednoho z nich. Nahoře nebudu mít kam utéct, pokud se za mnou vydají, ale nějak jsem stejně neměl na výběr. Zastavil jsem až nahoře, snažil jsem se popadnout dech, tak jsem se předklonil a ruce jsem opřel o svá útlá stehna. Vydýchával jsem to, když se dveře na střechu znovu otevřely a já se otočil, abych spatřil Kenshina. Ale on nebyl sám. Seiji stál za ním jako anděl pomsty a já začal couvat. Kenshin se na mě díval zmateně a pak vytřeštil s úlekem oči.

,, Pozor!“ vykřikl a já se prudce otočil. Ucítil jsem vánek ve vlasech a spatřil hodně zblízka modrou oblohu, plnou světle bílých obláčku. Vypadali jako ovčí rouno. Zamotala se mi hlava a já se snažil udělat krok zpět, ale o něco jsem zavadil. Cítil jsem, jak padám. Spatřil jsem zelenou trávu dole pode mnou a pak jsem zavřel oči.

…………………………………………………………………………………………………...

Už jsem myslel, že jsem mrtvý, když v tom jsem ucítil pevný stisk na mé paži, který mnou trhnul směrem od okraje. Ucítil jsem teplo náruče a nevědomky se do ní stulil. Srdce mi bilo jako šílené a dech byl k nezastavení. Nechtěl jsem se hýbat.

,, Co blázníš? Chceš se zabít?“ zeptá se mě Seiji. Poznal jsem ho po hlase okamžitě. Byla to jeho teplá náruč. Nechápu, jak to dokázal a hlavně proč, ale zachránil mě a možná tím i vyrovnal to, že mě připravil o tu jedinou věc, která mě naplňovala. Ne, to asi ne, ale přesto jsem mu byl najednou vděčný. Tak, jak tomu bylo předminulou noc, kdy mě učinil na několik hodin neskonale šťastným.

Zvedl jsem hlavu a podíval se do těch jeho očí: ,, Proč jsi tady?“

,, Protože jsi jen tak zmizel. Nechápal jsem to, co jsem udělal špatně, že jsi mi tak utekl?“

Neuvědomoval jsem si, že kousek od nás stojí Ken: ,, Já nemohl zůstat, přišlo mi, že tam nepatřím. Ten tvůj dům a všechno. Dusil jsem se tam. Nedokázal jsem to vydržet, musel jsem pryč. Promiň!“

,, Takže jsem nic neudělal špatně? Neodešel jsi, protože bych ti ublížil nebo něco takového?“

,, Ne, jen… nevím, nejsem si jistý, bojím se…“ zalkl jsem se.

,, Bojíš se? A čeho?“ pohladil mě po tváři.

,, Sám nevím. Toho, co si lidi budou myslet… já se v sobě nevyznám. Tohle nemůžeš pochopit,“ vzlykl jsem mu do obleku, který musel být hodně drahý, ale bylo mi to jedno. Neměl si ho brát na sebe. Snad nečekal, že s ním jen tak půjdu a budu hodný a znovu ho pustím do svého klína. Cítil jsem trpkost a zároveň touhu, aby řekl, že si nemám dělat starosti, že to všechno bude fajn. Že to Ken, který stál pár metrů od nás, pochopí a nebude mě odsuzovat. Že to lidi budou brát normálně a že se s tím naučím žít.

,, Asi ne, nedokážu, ale byl bych radši, kdybys se mnou mluvil, než takhle mizel. Měl jsem starost. Nemůžu si pomoct, ale nějak jsi mi přirostl k srdci. Jsi pro mě jako malý ptáček, který potřebuje péči, a nechci tě vidět trápit se, tak co kdybys šel se mnou domů, a já se o tebe postarám. Už se nebudeš muset bát toho, co se stane zítra, věř mi!“

Díval jsem se na něj a chtěl jsem mu věřit, ale zdálo se mi to příliš idylické, aby to byla pravda. Chtěl jsem mu říct ano, ale copak můžu? Ale když mu řeknu ne, tak mě Kenshin stejně zavrhne, protože si nemůže dovolit mít někoho takového, jako jsem já v sirotčinci, kde vyrůstá tolik chlapců. Určitě se bojí, abych po nich nevyjel.

Odtáhl jsem se od něj a podíval jsem se na vykuleného Kenshina, který asi nechápal, co se to tady děje.

,, Omlouvám se za vše, za všechny starosti, které jsem ti způsobil. Asi bude lepší, když ze sirotčince odejdu. Jen ti chci poděkovat za všechno, co jsi pro mě udělal,“ zašeptám a pak se vydám společně se Seijim ven ze sirotčince. Nebyl jsem si jistý, jestli nedělám chybu, ale já si nebyl jistý vůbec ničím a nikým. Ken mi na moje slova nic neřekl, nechal mě odejít a já odcházel nějak prázdný. Ztratil jsem domov, a pokud mě Seiji někdy nechá, tak asi už nový nenajdu. Tohle všechno byla otázka budoucnosti. Budoucnosti, která pro mě byla velká neznámá.