Teido middle school 1/1
Jedna
Stěhování nebylo moc příjemné. Bohužel neměl na vybranou. Mohl se vztekat, mohl protestovat, dokonce mohl utéct z domova, ale k čemu by to bylo? Rodiče se rozváděli a on s tím nenadělá vůbec nic. Cítil se podivně prázdný, když nasedal na sedadlo spolujezdce vedle své matky. Nákladní auto s veškerým majetkem, který jim otec dovolil odvést, stálo za nimi a čekalo, až vyjedou. Akihiko se naposledy podíval na starší panelový dům, kde žil od narození až do teď. Prožil tady nejhezčích sedmnáct let, ale teď byl všemu konec, protože jeho otec, Katou Watanabe se rozhodl, že mu jeho žena, která mu zplodila jediného syna, už není dost dobrá a tak si našel mladší, prý pohlednější ženu. Akohiko jí neviděl a ani vidět nechtěl. Nenáviděl otce za to, co provedl jeho matce a v duchu doufal, že mu ten jeho románek nevydrží.
Auto se rozjelo a Aki pohlédl do nateklé tváře své matky, Miyu Watanabe, která se rozhodla, že bude silná, že nebude plakat. Tedy aspoň ne přímo před Akihikem. Sledovala přímo silnici a snažila se vypadat vyrovnaně, ale Akihiko věděl, jak moc jí rozhodilo zjištění, že už není jedinou ženou v životě jeho otce. Odvrátil pohled a zahleděl se směrem k dětskému hřišti, kde si kdysi hrával. Bylo plné dětí, které se vesele smály, dělali si bábovky, ale Akiho ten pohled jenom zraňoval. Pochyboval, že se sem někdy vrátí. Matka by raději umřela než, aby ho pustila zpět, přestože měl jeho otec dle soudu nároky na jeho návštěvy. Hluboce si povzdechl a naposledy se zadíval na jeho starou školu, kde měl přítele, které již také neuvidí. Potom zavřel oči a snažil se usnout. V posledních dnech toho moc nenaspal, kvůli hádkám rodičů a pak balení, navíc cesta bude celkem dlouhá, tak jí využije k odpočinku. Stěhoval se z Jokohamy do Tokia, největší metropole Japonska.
xxx
Nejdřív jsem uslyšel tichý hlas, který jako, kdyby mě volal, ale mě se nechtělo probudit. Hlas si však nedal pokoj, takže jsem se nakonec musel dokopat k tomu, abych oči otevřel. Hlas patřil matce: ,, Vstávej Akihiko, jsme na místě!"
Posadil jsem se pohodlněji a zjistil, že jsem příšerně ztuhlý.
Odepnul jsem pásy a vyklouzl nebo spíš vypadl z auta, abych protáhl ztuhlé údy. Až potom jsem se podíval na menší mrakodrap, ve kterém jsme měli nyní bydlet. Bylo vidět, že je nově opravený. To byla jediná výhoda. Neměli jsme peněz zrovna na rozhazování, ale chudáci jsme také nebyli. Náš bývalý byt byl úžasný, prostorný a poskytoval vše potřebné. Z venku vypadal panelák ošuntěle, ale byt jsme si upravili dle svého. Tenhle vypadal z venku dobře, ale netušil jsem, jak bude vypadat zevnitř. Mohlo to být opačně než u starého, ale to se uvidí. Matka říkala, že je dobrý, když se vrátila z prohlídky, kdy měla vybrat náš nový domov, tak jsem jí věřil. Vzal jsem z kufru batoh s potřebným učením, aby se mi někde při stěhovaní neztratilo a následoval jsem matku a stěhováky až do patnáctého patra. Výtah tady byl, což bylo fajn, ale nevadilo by, i kdyby nebyl. Měl jsem rád pohyb a taky běh do schodů upevňoval dobrou fyzičku, kterou jsem potřeboval. V minulé škole jsem se účastnil hodin kenda a doufal jsem, že tady taky nějaké budou. Vzal jsem to tedy po schodech, stejně výtah zabrali stěhováci. Byl jsem tam rychle a mohl jsem na mamku počkat. Když otevřela, řekla jen: ,, Tvůj pokoj je na konci chodby vpravo," takže jsem pochopil, že už místnosti stihla rozdělit. Trochu mě to zamrzelo, chtěl jsem si pokoj vybrat sám, ale mrzutost zmizela ve chvíli, kdy jsem vešel do dosud prázdné místnosti. Byla obrovská. Rozsahově přesahovala můj předchozí pokoj. Bylo poznat, že i když jsem, nastěhujeme můj skromný nábytek, tak pořád zbude dost místa na cvičení a jiné činnosti. Poděkoval jsem matce a vlepil jí pusu na tvář.
Trvalo ještě dvě hodiny, než jsem měl v pokoji všechny věci. Tedy nábytek. Postel jsem si nechal postavit pod okno. Na druhou stranu psací stůl, kam přijde později počítač a židle. Kousek od dveří mi postavili stěnu s knihovnou, kam jsem si mohl nastěhovat nejen knihy, ale i fotografie a menší televizi, kterou jsem dostal od otce před třemi roky. Poslední roh zabrala skříň, úzká nudle rozdělená na dvě části. Jednu na poličky a druhá na pověšení kalhot a kabátů. Pokoj byl v barvách světlé hnědé a mahagonové a mě se to moc líbilo. Obzvlášť původní obložení stěn dřevem mi vyhovovalo. Nadšení z nového pokoje zcela zastínilo pochyby o nové škole a nových spolužácích, takže se mi usínalo hodně dobře.
xxx
Na budík jsem vstal automaticky. Umyl jsem se, oblékl, připravil, ale na snídani jsem neměl ani pomyšlení. Nechápal jsem svou nervozitu, ale ta opadla ve chvíli, kdy jsem vkročil do budovy školy. Jinak jsem se celou cestu metrem necítil vůbec příjemně. Do ředitelny jsem vešel už zcela v pohodě. Už mě čekali. Ředitel mě představil profesovy, který měl mýt hodinu v mé nové třídě a pak jsem opustil ředitelnu v profesorově doprovodu. Jmenoval se profesor Kawashi a byl v pohodě. Řekl, ať počkám chvíli chodbě a vešel do třídy, ale dveře nechal otevřené, abych mohl vejít. Uklidnil třídu, která ho následně pozdravila, a pak začal mluvit: ,, Takže dnes Vás čekají dvě důležité zprávy a myslím, že Vás oběma potěším. Ta první je, že budete mít nového spolužáka," slyšel jsem, jak to ve třídě zašumělo, převážně zvědavostí. Potom až se uklidnili, profesor pokračoval a vyzval mě ke vstupu: ,, Tak pojď," kývl na mě a já šel. Zvláštní, že zcela klidně. Slyšel jsem několik děvčat nadšeně vzdychnout: ,, Ten je boží!" Přišlo mi to zvláštní. Byl jsem obyčejný kluk. Výška sto sedmdesát pět centimetrů byla celkem výjimečná, ale jinak jsem měl akorát neobyčejně modré oči, které jsem zdědil po otci, který vlastně nebyl Japonec a tmavě hnědě zbarvené vlasy, které jsem nosil trochu delší, většinou volně rozpuštěné. Školní uniforma mi na šarmu jistě nepřidala, takže... raději jsem se tím už nezabíral, napsal jsem raději své jméno na tabuli a s úsměvem na rtech jsem se otočil čelem ke svým novým spolužákům a snad i přátelům. ,, Teď přijde čas na otázky, " napadlo mě a hned se tak stalo. Profesor vyzval ostatní k tomu, aby se ptali, pokud je něco zajímá a hned se vymrštilo několik rukou. Odpovídal jsem na otázky, odkud jsem se přistěhoval, nebo jaké jsou mé zájmy a pak jsem se už mohl posadit do prázdné lavice u okna, asi v polovině řady. Za tohle místo jsem byl vděčný, bál jsem se, že když přijdu už v průběhu roku, tak budou všechna normální místa obsazená a že budu muset sedět vepředu. Profesor ještě oznámil, že díky mému příchodu zruší všechny plánované písemky, abych se stihl připravit také a po ukončení hurónského jásotu dokončil vyučující zbytek hodiny a spolužáci se přiřítili k mé lavici. Většinou to byli dívky, ale byli tam i kluci. Hned vedle mě se postavil asi stošedesát centimetrů vysoký kluk s tmavě hnědými vlasy a brejličkami, které kryly jeho zelené oči. Naproti mě se postavila dívka s hnědými vlasy po pás a nosem pořádně nahoru. Bylo na ní vidět, že je zvyklá na to obdivovatele a hned za ní se postavila rudovláska s oříškovýma očima, která byla podle mě mnohem hezčí.
,, Zdravím Akihiko, já jsem Tokaru Matsumoto, pokud budeš s něčím potřebovat pomoc, stačí říct," řekne veselým tónem zelenooký s brýlemi.
,, Jasně pokud budu něco potřebovat, tak přijdu, ale můžu i jindy?" zeptám se žertovně a on se taky rozesměje a jen kývne. Pak se představí dlouhovlasá hnědovláska a já se divil, že ji ještě nenapršelo do nosu. Představila se jako Momo Hayashi.
,, Ale přátelé mi říkají Mo," její hlas byl strašně falešný a nechutně úlisný. Jen jsem kývl a doufal, že brzy odejde, jinak se jí začnu smát přímo do obličeje. Mé přání se naštěstí splnilo. Nakonec se mi ještě před zvoněním představilo několik dalších lidí. Zrzka se jmenovala Sakura Takahashi a byla docela milá.
Hodiny utíkali hrozně rychle, skoro jsem nestíhal vnímat, co všechno se děje. Bylo toho neuvěřitelně moc. Na konci dne jsem se konečně dostal k Tokarovi a mohl se ho zeptat na to, co mě trápilo celý den: ,, Tokaru? Máte tady na škole hodiny kenda?"
,, Jasně! Chtěl by ses jít podívat a zapsat? Začíná zhruba za půl hodiny. Bývá třikrát týdně, odpoledne," vysvětlil. Kývl jsem, že mám zájem a tak jsme se vydali přes školní pozemky do prostorné tělocvičny, kam mířilo ještě několik kluků. Od prvních ročníků až po poslední. Chodili však i dívky, zjevně fandit, protože mezi sebou vzrušeně brebentili o tom, kdo to dneska vyhraje. Sázeli na nějakého Misakiho, ale jiné zase na Akia. Tokaru mi tiše říkal o členech a jejich schopnostech a já poslouchal a snažil se pochytit, co nejvíc. Usadili jsme se na provizorních židličkách a pak se před nás naproti sobě postavilo asi jedenáct kluků v černém oblečení na kendo. Své bambusové katany měli u sebe a navzájem se prohlíželi. Čekali, ale tiše, zjevně na profesora. Napadlo mě, že se asi někde zdržel, když se ozvalo kousek od dveří: ,, Začneme!"
Otočil jsem hlavu a ztuhl. Překvapeně jsem hleděl na tak zhruba dvacetiletého mladíka s černými, krátce střiženými vlasy a pronikavým pohledem zelených očí. Měl na sobě, taktéž oblečení na kendo, ale bílé barvy. Což znamenalo, že jsem se nespletl a že to byl jejich sensei. Sledoval jsem každý jeho pohyb a také jeho slova. Nějak jsem nedokázal pochopit, jak může být sensei, tak mladý. Sledoval jsem celé dvě hodiny, tak nějak zamlženě. Hlavu ponořenou v přemýšlení, ale i tak jsem byl schopen vnímat, jak je jejich sensei vnímavý a dobrý. Vyučoval přímo skvěle. Nadchlo mě to. Když hodina skončila, tak jsem se vydal rovnou k němu a Tokaru šel se mnou. ,, Dobrý den, sensei!" uklonil jsem se a pokračoval, až potom, co se na mě otočil: ,, Nechci vyrušovat, ale chtěl jsem se zeptat, jestli bych se nemohl přidat do hodin kenda. Vím, že j polovina roku, ale zrovna jsem se přistěhoval a .....," nedořekl jsem, protože mě přerušil mávnutím ruky. Potom se otočil na jednoho ze svých studentů: ,, Misaki! Pojď sem na chvíli. Chci, abys bojoval tady s ...," zarazil se a pronikavě se na mě zadíval, ten pohled byl až nepříjemný a mě došlo, že jsem se nepředstavil: ,, Akihiko, pane! Akihiko Watanabe!"
,, S Akihikem," dokončil a již zmíněný Misaki jen kývl a vzal si svůj meč. Sensei mi podal další.
,, Bude to teď bez chráničů, takže se budete oba mírnit, jasné?!" vybídne nás a pak kousek ustoupil. Navzájem se ukloníme a začneme. Chvíli mi trvalo, než jsem se dostal do svého normálního stavu, takže jsem musel hodně uhýbat, ale pak se karta obrátila. Já získal jistotu a stabilitu a po třech úderech jsem skončil jako vítěz. Sensei uznale kývnul a řekl: ,, Myslím, že se nám budeš do týmu hodit. Přijď zítra," vybídne mě a pak odejde, stejně jako před ním Misaki. Potěšilo mě to. Dostal jsem se do hodin kenda a to hned první den. Takový úspěch jsem ani nečekal. Šli jsme s Tokarim kousek cesty spolu a pak jsme se rozdělili, protože on bydlel kousek a já musel ještě na metro. Už pomalu padal večer. Zavolal jsem mamce, že přijedu asi tak za hodinu a ona mi řekla, že mi nechá večeři v mikrovlnce a že si půjde už lehnout. Souhlasil jsem, musela být vyčerpaná z toho všeho zařizovaní a nové práce, kterou tady získala. K metru jsem musel přes nepříjemně ztemnělou uličku, ale jelikož jsem kluk, tak jsem si řekl, že mi nic nehrozí, jenže to jsem se hrozně mýlil.
Už jsem byl téměř na konci uličky, když se přede mně, postavil skoro tak vysoký kluk jako já. Překvapeně jsem se zastavil a zahleděl se mu do tváře. Z ještě větším překvapením jsem zjistil, že to je Misaki, ten z kenda. Zeptal jsem se ho, zda pro něj mohu něco udělat. Další chyba.
,, Jasně, že jo frajírku, můžeš si nechat skopat zadek od mých kámošů, protože já se nenechám jen tak porazit nějakým přistěhovalcem," řekne se šklebem a mě dojde, že v uličce už nejsme s Misakim sami. Uvědomím si přítomnost ještě dalších čtyř kluků.
,, Krucinál, proč zrovna já?" napadlo mě naštvaně a už jsem musel uhnout první ráně, která na mě letěla z boku. Povedlo se.
,, Tak ty si ten zadek skopat nenecháš?" zeptá se naštvaně Misaki, jako kdyby skutečně čekal, že se nechám mlátit a potom vykřikl: ,, Na něj, všichni!"
Pak už jsem se jen snažil uhýbat ranám, některým úspěšně jiným ne. Asi po pěti minutách jsem toho měl dost, takže se jednomu z těch hnusáků podařilo podrazit mi nohu a já cítil, jak se ke mně žene Misakiho noha, aby mě nakopla do žeber. Snažil jsem se, co nejvíc skrčit, abych ránu ztlumil. Povedlo se, jen z části. Úder tvrdou botou jsem cítil až v plicích. Donutilo mě to rozkuckat se. Pak přišel kopanec do obličeje a já pocítil něco teplého, kovově chutnajícího v puse. Čekal jsem další ránu, ta však nepřišla, protože se ozvalo: ,, Co se to tam děje?"
Ten hlas mi byl povědomí, ale nedokázal jsem ho zařadit.
,, Padáme," pobídl Misaki své kámoše a pak byli pryč. Zem příjemně studila a trochu tlumila příšerné bolesti hlavy a většiny části těla. Cítil jsem něčí přítomnost, ale bál jsem se otevřít oči. Někdo mě natočil a já slabě zasténal. Skutečně mě bolelo celé tělo.
,, Proboha, Akihiko! Slyšíš mě?" ozvalo se nade mnou a já ten hlas poznal. Otevřel jsem opatrně oči a v matném světle pouliční lampy, která stála naproti přes ulici, jsem poznal senseie.
,, Jsi při vědomí, to je dobře. Můžeš vstát?" mluvil na mě, ale já jsem nechápal, proč by mělo být dobře, že jsem při vědomí. Teď bych bral bezvědomí všemi deseti, jen kdyby ztlumilo tu děsnou bolest hlavy. Chvíli mi trvalo, než jsem odpověděl, ale sensei už na mou odpověď nečekal. Vzal mě do náruče a já tiše zasténal, protože to bolelo. Přesto jsem věděl, že už to bude dobrý. Nevěděl jsem, co mi dávalo tu jistotu.
Na chvíli jsem asi přece jen upadl do bezvědomí, protože když jsem se probral, tak jsem ležel v něčí posteli. Byla teplá a příjemně voněla. Pokusil jsem se posadit, ale hlava se mi zatočila jako na kolotoči a já zase klesl do peřin.
,, Měl bys ležet," řekl a já natočil hlavu, abych na něj viděl. Seděl vedle mě a máchal hadr, který byl nasáklý krví v lavoru s vodou.
,, Kde?" nemohl jsem dál, uvědomil jsem si, že mě bolí celý obličej.
,, U mě doma, neboj, budeš v pohodě. Ti parchanti tě sice pořádně zřídili, ale myslím, že budeš v pohodě. Byl se tady podívat můj soused, on je lékař a říkal, že nemáš nic zlomeného, že to jsou většinou zhmožděniny. Sice nehezké, ale zhojitelné. Lehce kývnu hlavou, že rozumím. Přiložil mi studený obklad na čelo a já hned pocítil slabou úlevu.
,, Měl by ses prospat, bude to pro tebe lepší. Zítra si popovídáme. Ve škole tě omluvím a tvým rodičům zavoláme ráno," řekne, aby mě uklidnil, když jsem chtěl něco namítnout, ale měl pravdu. Nyní všechno počká. Chtělo se mi spát a tak jsem spal.
xxx
Probuzení nebylo tak hrozné. Stále jsem cítil bolest hlavy, ale ta už byla jen tupá a dala se vydržet. Pokusil jsem se pohnout a lehce jsem sykl, když mě píchlo v žebrech, ale jinak jsem neshledal na svém těle žádné nenapravitelné škody. Podíval jsem se do okna, které bylo přímo naproti mně, a zjistil jsem, že ještě nevyšlo slunce. Chtěl jsem vstát, ale když jsem se otočil, tak jsem se zarazil. Na zemi, na několika poduškách a s odkopanou dekou ležel sensei. Byl nahý do půl pasu a jeho tvář byla překrásná.
,, Proboha! Na co myslím?“ napadlo mě v šoku a vstal jsem. Chtělo se mi hrozně na malou, tak jsem se co nejtišeji provlékl kolem spícího senseie a začal hledat potřebnou místnost. Když jsem vykonal potřebu, tak jsem se vrátil do pokoje, že si ještě lehnu a odpočinu, ale když jsem vešel, tak jsem spatřil senseie, který seděl na poduškách a díval se na mě s úsměvem na rtech: ,, Už je ti lépe?“
,, Ano, jsem Vám hrozně vděčný za pomoc. Nechci Vás už otravovat, tak abych snad šel,“ řeknu trochu nejistě. Původně jsem si chtěl ještě lehnout, ale nyní mě napadlo, že snad bude lepší odejít a neotravovat.
,, Ale, prosím tě. Neblázni. Zase si lehni, já zatím zavolám do školy, že nepřijdeš a pak brnkneme tvým rodičům a povíme si, co se to tam včera večer stalo,“ mluvil nadále, přestože už opouštěl pokoj, aby zavolal. Natáhl jsem se na postel a zavřel oči. Přeci jenom mě hlava bolela a chtělo se mi to raději zaspat. Vrátil se asi po pěti minutách s tím, že mě ze školy omluvil a jestli bych mu nedal číslo na rodiče. Nadiktoval jsem mu mamčino číslo a čekal, až domluví. Slyšel jsem mamin nervózní hlas a pak mi podal telefon.
,, Jo mami, jsem už v pořádku. Jasně, nedělej si starosti. Sensei se o všechno postaral, jasný. Vyřídím …,“ kývnu a pak zavěsím. Vrátím mu přístroj a řeknu, že mu mamka děkuje, což on pouze odmávne.
,, Tak, co se to tam včera stalo? Kdo byli ti kluci a proč tě napadli? Vždyť tě nemůžou znát, jsi tady teprve druhý den, ne?“
Napadlo mě, že by nebylo nejlepší žalovat, tak jsem jen zamítavě zakroutil hlavou: ,, Nevím, kdo to byl. Neznal jsem je. Nic jsem jim neudělal, asi byli opilí nebo tak něco…“ nebyl jsem si jistý, zda mi z té lži nerudnou uši. Ale nechtěl jsem dávat Misakimu další záminku, aby si na mě zasedl. Budu doufat, že se to tím výpraskem vyřešilo.
,, Proč lžeš?“ v jeho očích jsem viděl něco zvláštního.
,, Ale….,“ nenechal mě domluvit, povzdychl: ,, Byl to Misaki a zjevně tě zbil, kvůli tvé výhře v kendu, takže proč ho kryješ?“
,, Ale já… jak to víte?“ vykoktám.
,, Viděl jsem ho, ta lampa mu svítila přímo do tváře. Jen nerozumím tomu, proč ho kryješ? Ty se ho bojíš?“
,, Nebojím, ale nechci mu dávat další důvod, a kdybych žaloval, tak…“ nedokončím.
,, Tak by ti nedal pokoj, co?“ zakroutí hlavou.
Kývnu na souhlas a on se rozčílí: ,, Tohle nemáš za potřebí. Misaki je hajzlík a tohle byla poslední kapka. Do mých hodin už nikdy nepřijde. Mohlo mě napadnout, že se tak zachová. Vlastně je to moje vina, promiň!“ sedl si vedle mě a zadíval se na mě tím svým hlubokým zeleným pohledem.
Vytřeštil jsem na něj oči. On se mi tady omlouval za něco, co neudělal. Ten kluk, který učí kendo a je vlastně můj sensei mi připadal jako hodně velká záhada.
,, Ale vy za to nemůžete, tak se mi neomlouvejte sensei,“ řeknu tiše.
,, Jmenuji se Jiro,“ zašeptá a jeho tvář se k mé přiblížila natolik, že se skoro jeho rty dotýkaly těch mých. Zrychlil se mi dech a nevěděl jsem, co mám dělat. Nechápal jsem, co se se mnou děje. On byl muž a navíc můj sensei a teď, když jsem byl s ním, jsem si přál jediné, aby mě políbil.
Naklonil jsem se kousek blíž, samovolně a naše rty se dotkly. Jako kdyby do mě uhodil blesk. Jeho rty byly horké a měkké. Ochutnávali jsme se navzájem, nejdřív lehce. Bylo to jako dotyk motýlích křídel, ale potom se to prohloubilo. Cítil jsem jeho jazyk, jak mi přejíždí po rtech a taky, jak zatlačil, aby se mohl dostat do mých úst. Povolil jsem a vychutnával si jeho zkoumání. Postupně jsem se přidal a ochutnával i já jeho.
Srdce mi bylo jako splašené, třeštila mi hlava. Po nějaké chvíli, kdy jsem měl pocit, že to nerozdýchám, jsme se od sebe odtrhli. Já jsem měl rudé tváře a jeho oči zářili jako dva smaragdy. Polkl jsem na prázdno. Bylo to neuvěřitelné. Nic takového jsem ještě nikdy nezažil, ani s dívkou, což mě poněkud vykolejilo. Líbilo se mi to a hodně, ale bylo to s mužem a profesorem zároveň.
,, Om…omlouvám se,“ vydechnu slabě a odtáhnu se kousek dál. Můj tep se pomalu dostával do normálu, tepání v hlavě taky začalo ustupovat. Začínaly mi docházet souvislosti: ,, Musím pryč!“ myšlenku vystřídal čin. Zvedl jsem se z postele. Hmátl jsem po batohu, který ležel u noh postele, a vyběhl jsem z neznámého bytu, kde bydlel Jiro. Něco za mnou volal, ale já neposlouchal. Doběhl jsem domů a svalil se na postel ve svém pokoji. Byt byl prázdný, matka byla v práci. Dech se mi začínal uklidňovat, ale myšlenky mi v hlavě vířily neskutečnou rychlostí: ,, Co jsem to udělal? Asi jsem se zbláznil. Tohle se nesmí opakovat, nikdy. Proč jsem to udělal? Byla to jen chvilková slabost? Určitě, musí to tak být. Nejsem přeci na kluky, už jsem chodil a spal s holkou a bylo to…. Jaké to bylo?“
Přišel jsem si jako na obrovském kolotoči. Nakonec jsem za nějakou dobu usnul. Vzbudily mě až klíče v zámku. Máma přišla domů z práce a hned zamířila do mého pokoje. Chvíli jsme se bavili a ona potom řekla, že zůstanu ještě doma a tak jsem toho využil a rozhodl se, že nepůjdu do školy do konce týdne a tím se snad uklidní všechny věci. Nejen s Misakim, ale i s Jirem.
Komentáře
Přehled komentářů
Ahojky všem, co jsou zvědavý na pokráčko tohoto příběhu. Nejsem si jistá, jestli bude... zatím jsem se nějak sekla, ale zkusím nad tím znovu posedět :)
:)
(Larten, 12. 9. 2010 21:20)
Opět musím konstatovat, že je to krásný. Otázka: napsala jsi někdy vůbec něco nepovedenýho? :D
Je to krásný a jako obvikle- nemohl jsem se od toho odtrhnout, dokud nebyl konec :D kdy bude pokráčko? x)
Musela jsem jít na večeří!
(sisi/ctenar, 31. 10. 2009 22:12)
četla jsem a čedtla a pak najednou jsem se musela jít najíst, jinak by mi máma už nic nedala a nevíš jak strašně jsme si chtěla přečíst tu další část, zhtla jsem véču a ted mám ještě vetší hald než předtím! Hrozně moc se těším an další díl :) , už aby tu byl!
jen doufám ež pak nebudu potřebovat an wc nebo zase někam to by mě zabilo!
Pokráčko
(Nikleri, 31. 3. 2012 13:06)